Zimní slunovrat, ale i Vánoce, jsou pro mnoho z nás skutečným symbolem „návratu“ Slunce – dny se konečně zase začínají prodlužovat a nadvláda dlouhé zimní tmy tak bude postupně slábnout…
Slavnosti zrození
Zimní slunovrat je určitě důvodem k radosti a oslavám. Možná si pomyslíte – v dnešní době ale máme v období slunovratu „na práci“ něco úplně jiného – slavíme přece Vánoce! Svátek, který se Sluncem nemá nic společného…
Není to tak úplně pravda. Vánoce – druhý nejvýznamnější křesťanský svátek – jsou oslavou zrození – v té době /25. prosince/ se údajně narodil Ježíš Kristus. Alespoň to tak vypočítali křesťanští teologové, žijící ve 3. století. První písemná zmínka o oslavách narození Páně pochází z roku 336 /„Depositio Martyrum“/ a 354 /Filokalův kalendář/. Všeobecně se ale Vánoce v křesťanské církvi slaví až od 7. století. A co se slavilo předtím, v dobách, kdy ještě křesťanská církev neměla takovou moc? Zrození Slunce. A to nejen „u nás“, ale i jinde ve světě – u amerických indiánů, v Asii atd. Staří Řekové slavili zrození boha Slunce Hélia, Římané měli Saturnálie – svátek původně zasvěcený etruskému otci bohů, Saturnovi.
V roce 274 římský císař Aurelián stanovil jako datum oslav zimního slunovratu 25. prosinec – den natalis solis invicti – den Zrození nepřemožitelného Slunce.
Také Slované měli ve svém panteonu sluneční bohy – Svaroga, „boha nebeského světla, přemožitelé tmy a chaosu“, Dažboga, „boha Slunce“ a Svarožice – „boha ohně“.
Paganská Skandinávie slaví v tomto období Yule, svátek zimního slunovratu, slavený 21.–22. prosince, jehož oslavy trvají až do ledna Severní Evropa byla christianizována jako poslední část kontinentu a pohanské tradice měly velký vliv na Vánoce.
Zajímavostí je, že v tomto období, tedy v prosinci, je slavena i židovská Chanuka, velmi významný židovský tradiční svátek, od něhož jsou odvozeny i některé vánoční zvyky.
Podle legend víme, že Keltové považovali zimní slunovrat za den, kdy se narodil, nebo spíše znovuzrodil, sluneční bůh Belen, syn Bohyně a rohatého boha Cernunna.
Názvosloví
Hody? Koleda? Kračun? přejali jsme název z německého Weihnachte – svatá noc.) Najdeme například hornolužickosrbské „hody“, dolnolužickosrbské „gódy“, či kašubské „godë“. To nám ale moc nepomůže, protože praslovanské „god“ znamenalo svátek obecně. O něco vyšší vypovídací hodnotu má slovinské označení „božič“ nebo chorvatské a srbské „bozić“, které označuje narození „mladého boha“.
Běloruské „koljady“ a bulharská „koleda“ (z latinského Kalendae – označujícího první den v každém měsíci) – zmínky o koledě u Slovanů jsou už v Euchologiu synajském z 9. století. Slovo „koleda“ nejspíš v určité době na celém slovanském území vytlačilo původní název slavností zimního slunovratu.
Maďaři totiž dodnes slaví „karácsony“.. Slovo kračun se dochovalo i v jiných jazycích na Podkarpatské Rusi tak říkají obřadnímu chlebu, pečenému na Štědrý den, Bělorusové démonovi smrti, Bulhaři a Makedonci tak nazývají poleno, kladené na Štědrý večer na oheň.
Původ slova „Vánoce“ nelze vyložit jednoznačně. Jeden výklad spojený s předkřesťanskými svátky slunovratu předpokládá, že pojem Vánoce pochází z oslav návratu Slunce, které měly trvat celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Původní „dvanáctery noce“ se měly časem zkracovat na „dvánnoce“, z nichž opět po čase zbyly dnešní „Vánoce“.
Nebezpečná noc?
Zcela jistě souvisely s uctíváním nejvyššího a nejstaršího slovanského boha – Svaroga. Ten měl syna Dažboga, boha Slunce. Dažbog se o zimním slunovratu jako dítě rodí, během jara dospívá, o letním slunovratu nabude vrcholné síly a začíná postupně stárnout, až o zimním slunovratu umírá. Co se ale děje mezi jeho úmrtím a narozením, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany? Tehdy na světě nastává chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a mohou se k nám dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků.
Jak tomuto chaosu zabránit? Oheň Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu Slunce /do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbogovy síly/ a musel hořet celou noc. Nebyl to žádný malý ohýnek, rozdělávala se pořádná „vatra“, u které se sešla celá vesnice. /To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček…/
Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě. Od jižních Slovanů známe tento obyčej: hospodář odešel už za svítání na Štědrý den do lesa a zde odsekl speciální poleno – tzv. badnjak /nebo bădnik/ – jeho název je odvozen od slovesa „bdíti“ a souvisí právě se zvykem hlídat oheň celou noc. /Štědrý den nazývají Badnji dan./ Sekání „badnika“ předcházely různé magické praktiky – např. ho posypali ho obilím, polévali mlékem nebo vínem, mazali medem… Kmen se směl porážet jen z jedné strany /na druhé se pouze udeřil sekyrou/, nesměl padnout na jiný strom – to znamenalo neštěstí – ale musel směřovat k východu apod. Nejčastěji se jednalo o dubové dřevo, ale mohlo být i jiné /např. hruška/. Poleno se doneslo domů a zapalováno bylo až za soumraku. Pravděpodobně „badnik“ symbolizoval starý rok nebo Dažbogův idol. konec byl slavnostně zapálen pomocí třísek z loňského polena. Tento oheň měl vydržet hořet 12 dnů a zajistit tak ochranu celému domu. Popel ze shořelého polena byl potom přimíchán do krmiva pro dobytek a do jarního osiva, část byla uschována jako amulety a zbytek rozprášen po polích a zahradách.
Slavnostní večeře Po zapálení svátečního ohně začala večeře. Během slavnostního přípitku k ní byly pozvány i duše zemřelých předků. Na stůl bylo sneseno co nejvíce postních /nemasitých/ jídel – lišila se podle krajových zvyklostí. Nesměla ale chybět jablka /symbolizující zdrav/, ořechy /symbol hojnosti/ a česnek /s ochrannými účinky/. Hlavní roli mělo pečivo – podávalo se hned po přípitku a rozděloval ho hospodář. Nejčastěji se jednalo o chléb, později ho nahradila vánočka /calta, húska/ nebo speciální kulatá oplatka či koláč – ve tvaru slunečního disku. Bývaly zdobené svastikou nebo křížem v kruhu. Pečivo se dělilo na tolik částí, kolik bylo členů domácnosti /včetně předků/.
Prvkem, společným pro celý staroslovanský svět, je motiv slámy. Dávala se na podlahu nebo na stůl, kde byla urovnána do tvaru kříže. V Rusku se na stůl sypalo obilí do tvaru kruhu.
Magické praktiky Nejdelší noc v roce ale měla i svou další stránku – byla kouzelná. Země se otvírala a vydávala své poklady, skály pukaly, kapradí rozkvétalo, pod sněhem kvetly louky a stromy plodily ovoce, divoká zvířata se budila ze zimního spánku a ta domácí mluvila lidskou řečí. Ze studny jste si mohli nabrat medovinu nebo víno, koryty řek proudilo zlato a stříbro. A aby těch zázraků nebylo málo – člověk mohl nahlédnout do budoucnosti. Takže se věštilo – a to jak při večeři samotné, tak po ní. Louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smr/), krájelo se jablko apod. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha /což, koneckonců, známe z poezie K. J. Erbena/…
Koledování Tento zvyk patří k těm nejstarším. Vznikl tak, že se mladí muži přestrojili za zvířata nebo si navlékli různé jiné strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, dřeva nebo kůže. Jejich smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní lidi. Někdy se převlékali za ženy /aby je strašidla nepoznala/. Zajímavé je, že několik dní před koledou museli dodržovat sexuální půst. Ve skupinách obcházeli domy, zpívali koledy, hráli různé scénky a přáli domácnostem úrodu a štěstí. Od hospodyně za to dostali dary /jídlo a pití, popř. peníze/. Koledovalo se od Štědrého dne až do Tří králů /chaos v přírodě mohl trvat až do té doby/.
Zrození Božice První sluneční paprsky následujícího dne a kokrhání kohouta oznamovalo znovuzrození Dažboga /či Božice/. Prvním rituálním pokrmem toho dne byla snídaně – např. v Srbsku to byla nekvašená pšeničná placka z bílé mouky – „čestnica“, která měla prý symbolizovat plenku nově narozeného boha. Ta se opět obřadně lámala a rozdělovala.
K obědu se peklo starobylé posvátné zvíře – prase. Odtud pravděpodobně pochází rčení o nutnosti se na Štědrý den postít, aby pak uviděl „zlaté prasátko“. „Kulaté“ prasátko navíc symbolizuje zářivé slunce – Dažboga – který opět šplhá na oblohu.
Ze slavnostního oběda nepřišlo nic nazbyt – kosti z tohoto prasete byly totiž také obdařeny kouzelnou mocí – prý když se jimi chlapec dotkl vyvoleného děvčete, zaručeně uspěl.
Slavilo se až do Tří králů /6. ledna/. Po celou tuto dobu byl zakázán sexuální styk a také domácí /ženské/ práce /Boží matka se musela zotavit po porodu/. Poté se vrátil do světa pořádek a na dveře domů se malovaly ochranné kříže.
Svátky spojené s koncem roku, zimním slunovratem, nekonečným cyklem zrodu a zmaru, obnovy a v duchovní rovině pak zastavení se, zamyšlení, rekapitulace uplynulého a očekávání nadcházejícího období., potřeby a ochrany umělého světla, ohně k zahřátí a bezpečného úkrytu.
Ve starém Římě to byly Saturnálie, jež měly skoro stejný průběh, jako mají dnešní Vánoce – lidé se značně nevázaně veselili (dokonce byly poskytovány rozsáhlé úlevy a benevolence i otrokům), obdarovávali se svícemi a lampičkami (ohněm) pro ochranu před nadcházejícími dlouhými a chladnými nocemi, hodovali, opíjeli se, oblékali si masky, tančili.
S germánskými, slovanskými /svátek boha Svaroha či Svantovíta – boha ochránce, který přináší štěstí, světlo a bojuje s temnými silami/, keltskými /svátek Yul a bůh světla či slunce Fro/ a asi i skandinávskými předkřesťanskými tradicemi nás zase spojují jiné vánoční zvyky – zavěšování jmelí, umisťování snopů slámy do domu a jejich zdobení, rozvěšování červeného ovoce, ořechů, přinášení zeleného stromku do domu; všechno to jsou symboly tepla, světla, slunce, obnovy života.
Křesťanství Ve 3. století n. l. se v křesťanské věrouce objevují první zmínky o 25. prosinci jako datu Kristova narození /Řím, kolem r. 336/ Všeobecně se Vánoce u křesťanů slaví od 7. stol. n. l.
Narození Krista je zpravidla situováno do chléva nebo do respektive do dřevěného přístřešku pro dobytek /v pozdním středověku úkryt často symbolizují trosky antické stavby/. V blízkovýchodních oblastech a oblastech působení ortodoxní církve dochází ke zrození, souladu s tamní hospodářskou tradicí, v jeskyni.
Od 14. století se kromě zvířat a „svaté rodiny“ stávají součástí scén narození Krista pastýři a jejich klanění a dále pak andělé, kteří buďto v pozadí výjevu zvěstují narození Spasitele, nebo jsou jako pozorovatelé přítomni výjevu samotnému. Františkáni přinesli ve 13. století i do Čech betlém, který se velmi brzy stal tradiční součástí oslav Vánoc.
Za zakladatele tradice betlémů je považován svatý František s Assisi
V 18. století nejprve Marie Terezie a poté i Josef II. vydali zákaz stavění jesliček v kostelích, neboť to považovali za nedůstojné a dětinské. Betlémy se začínají stavět mimo kostely, hlavně na vsi, 1825, zákon zrušen.
Zvyk zajímavosti
Na zimní slunovrat se pekly rituální koláče, zdobené tak, aby připomínaly slunce. Jeden velký koláč se potom rozdělil mezi celou rodinu, což mělo zajistit, že všichni zůstanou pohromadě a budou zdraví.
v 19. století stále přežívají. Mezi pověry ještě v 19. století patří zvyk použít výhradně mouku z vlastního pole a při zadělávání těsta se měla hospodyně rukama od těsta dotknout stromů, aby hojně rodily a zbytky těsta slít s vodou a podat dobytku, který pak bude podle pověry dobře dojil.
V roce 1850 upekli manželé Lutonští ve Vizovicích pro své sousedy vizovické pečivo. Tato pečená hmota z mouky se stala oblíbeným materiálem pro zhotovování nejedlých vánočních dekorací.
Krájení jablka, házení pantofli, lití olova, pouštění lodiček, louskání ořechů, žádnou cizí věc u sebe, slupky cibule, šupina od kapra, sedět u stolu, kosti z kapra pod jabloň, třesení bezu, mlácení na kurník, stoupnut bosou nohou do sněhu, mísa s ovocem, …
Věnec /adventní z lat. Adventus – příchozí, příchodná doba od 11.st. půst, rozjímání, málo oslav/ je symbol nekonečna, vítězství, královské důstojnosti, úcta, radost. Tak jak ho dnes známe k nám přišel z Hamburgu v 19.st. díky protestantského teologa Johannem Hinrichem Wichernem. Potřeboval ukonejšit zvědavá dítka, kdy že už budou ty Vánoce. V roce 1839 proto vyrobil ze starého dřevěného kola ,,věnec“, na něž nalepil 19 malých červených svíček pro všední dny a 4 bílé svíce pro neděle. Nejspíš se inspiroval židovskou 2000 let starou tradicí.
V dnešní době máme 4 až 5 svíček. 4 svíčky = 4 týdny, 5.= den štědrovečerní.
1. železná neděle – fialová – svíce proroků – oslava
2. bronzová neděle – fialová – betlémská – láska – narození
3. stříbrná neděle – růžová – pastýřská – radost – jesličky
4. zlatá neděle – fialová – andělská – mír a pokoj
5. den D – bílá – čistota
Barborky větvičky /z ovocných stromů/ trhané 3.12 na svátek sv. Barbory , komu do vánoc doma vykvete čeká ho štěstí, láska radost
Jmelí – 
čím víc bobulek , tím lépe. Díky svým lepivým bobolkám má moc vyvolat či udržet svazek mezi páry.
Ve středověku v Německu a Švýcarsku se věsili větvičky na červenou lampu nade dveře – příslib prodejné lásky.
V Irsku věšeli nad vchody pro poutníky, oni věděli, že se mou v tomto domě stavit na dobré jídlo.
V Rakousku věšeli nad štědrovečerní stůl – příslib bohaté úrody v následujícím roce.
Vánoční stromek v 6. století Opat Kolumbánius z Lexeuilu a Boba Irský misionář, aby přiblížil pohanům křesťanství ozdobil a zapálil pochodeň ve tvaru kříže starobylý jehličnan, který byl pohani uctívali při slunovratu.
1812 první vánoční stromeček u nás v Čechách – ředitel Stavovského divadla Jan Karel Libich / z Německa/
1925 poprvé veřejně v Plzni
Dárky Je popisováno, že do 16. století měly vánoční dárky charakter úplatků. Poddaní dávali dárky vrchnosti a úředníkům, podřízení nadřízeným. Někdy bývaly dárky vymáhány i násilím. Například Hrabě Václav Jiří Holický ze Šternberka napsal ve své korespondenci roce 1597 panu Jindřichu ze Švamberka, bohatému šlechtici z hradu Zvíkov, jako odpověď na několikerou urgenci o vánoční dárek toto: „Tu chrtici novýho líta posílám.“ Česká města posílala v 17. století rakouské císařovně k Vánocům deset koroptví a šedesát kvíčal. Vánoční dárky státním úředníkům nazývali staročeši „halafance“, což byly v podstatě vánoční úplatky vlivným úředníkům, kteří byli poté k prosbám českých měst vstřícnější. Zvyk rozdávat dárky i dětem se ujal až později, v 19. Století
- století
Na počátku 19. století spisovatelé ukazovali tudorovské Vánoce jako čas srdečných oslav. V roce 1843 napsal Charles Dickens román A Christmas Carol /česky Vánoční koleda/, který pomohl oživit „duch“ vánočního a sezónního veselí. Okamžitá popularita této knihy sehrála velkou roli v představení Vánoc jakožto svátku, jenž klade důraz na rodinu, dobrou vůli a soucit.